Hanne Dahl
Politička a duchovní Hanne Dahl je sice kritikem EU, ale nestaví se proti členství Dánska v EU. Dahl se zaměřuje se na otázky týkající se demokracie a centralizace v EU. Svoji politickou kariéru zahájila jako kandidátka parlamentu za Demokratisk Fornyelse Party v roce 1998. Poté, co se zasloužilý poslanec Evropského parlamentu Jens- Peter Bonde vzdal své funkce poslance v EP, Dahl převzala jeho místo jako poslankyně Červnového hnutí. Hanne Dahl je častou účastnicí debat o záležitostech týkajících se EU a přispívá jako komentátorka dění v EU do několika dánských periodik.
Lisabonská smlouva –
smlouva, která minula svůj cíl
Hanne Dahl je poslankyní Evropského parlamentu za dánské Červnové hnutí a členkou výboru EP pro ústavní záležitosti
Lisabonská smlouva trpí mnohými problémy, které se vztahují k mnoha rozdílným tématům. Nejvýznamnější jsou ty problémy, které se týkají otázky demokracie a legitimity.
Mezi nimi je hlavní ten fakt, že, opačně k tomu co tvrdí ostatní, Lisabonská smlouva nepomáhá řešit tyto problémy EU, v některých případech je dokonce zhoršuje.
V porovnání s předchozími smlouvami jsou v textu pochopitelně patrná zlepšení, ta jsou však malá a velmi, velmi neadekvátní. Na druhé straně však přesunutím více moci na úroveň EU Smlouva ve skutečnosti slibuje zhoršení situace. Protože přesun moci na nestabilní konstrukci, jemuž navíc chybí souhlas lidu a v očích mnoha občanů také legitimita, pouze prohlubuje propast mezi občany a Unií. Opakování referenda a/nebo upření veřejnosti právo rozhodnout o změnách ,které Lisabonská smlouva přináší, slouží pouze k tomu, že lidé se cítí být čím dál méně součástí Unie. Takto vzniká také nepříliš lichotivý obrázek Unie nikoli pro občany, ale místo toho pro poněkud nesrozumitelnou směsici odloučený a vzdálených politiků. I toto může prohloubit již existující mezeru – což je něco, co Evropa vůbec nepotřebuje.
Pokud se chceme bavit o Lisabonské smlouvě, měli bychom si uvědomit, že jeden z významných účelů evropské ústavy – jak je uvedeno v Deklaraci z Laekenu, která ustanovila Konvent, již později podal první návrh Ústavy – je zacelit tuto průrvu mezi evropskými občany a Unií. Cílem není proměnit ji v propast.
Lisabonská smlouva nyní pochopitelně není ústavou – ale má k ní velmi, velmi blízko. Nadto platí, že problémy zmíněné v Laekenské deklaraci ještě stále nebyly nevyřešeny. Nemáme vůbec žádný náznak toho, že by mezera mezi občany EU a politickou elitou země měla být zmenšena. S vysokou pravděpodobností se může naopak prohloubit.
Právě v tomto Ústava selhala –jak se přinejmenším ukazuje ve všech zemích, kde se o ní hlasovalo nebo kde občané nárokovali právo o ní hlasovat – a právě v tomto selhala i Lisabonská smlouva.
Abychom hovořili konkrétně, můžeme se podívat na tolik probíranou záležitost odnětí práva každého členského státu na vlastního komisaře v Evropské komisi. Pro mnohé je to jasný předmět kritiky.
Komise je bezpochyby jednotlivou nejmocnější entitou v systému EU; nejenom protože spravuje velkou část Unie, ale také protože má moc navrhovat novou legislativu. Odnětí práva na komisaře je proto odnětím práva zemím mít přítomného zástupce na místě, kde je soustředěna podstatná část moci EU. Nemělo by být tedy překvapením, že pro mnohé je tato záležitost tak znepokojující a že se stala předmětem tolika debat – a kritik.
Dalším zdrojem obav je fakt, že s Lisabonskou smlouvou bude Unie stále více a více přebírat rozhodování prostřednictvím hlasování kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti. I když by to mohlo hlasování vskutku učinit „efektivním“, přesto vzbuzuje mnoho otázek v případě mnoha států. Skrývá se zde možnost být přehlasován v klíčových záležitostech a vidět tak, se EU legislativa dostává do sporu s národními právními systémy, což se nezdá být tak vhodné, jak se to jevilo být na začátku.
Všechny tyto problémy pochopitelně zhoršuje systém přepočítávání hlasů, ale také to, že je během volby v ne/prospěch politiky brán v potaz počet lidí v daných zemích. Pokud to spojíme se změnou hlasovacího systému, zjistíme, že mocenská rovnováha EU se stočí ve prospěch větších zemí.
Lisabon tak tímto způsobem vzbuzuje celou řadu velmi vážných obav: „Přesouvá se neustále příliš moci z členských států a národních demokracií na úroveň EU? Kolik vlivu budou skutečně mít malé nebo středně veliké země EU, pokud mohou být přehlasovány, pokud se jejich hlas může stát relativně méně významným z důvodu populačního cenzu, a nakonec jim nebude ani garantována přítomnost Komisaře v Evropské Komisi – nejmocnější z institucí?
Takové otázky musí zaznít. Naneštěstí se zdá, že zde byla velmi slabá vůle na toto téma vážně debatovat- nicméně je zde sama vůle je překonat.
Zpět
© Democracy International www.democracy-international.org